Kam kráčí armádní SAR?

 

Kam kráčí armádní SAR?

 

            Již uplynulo dostatek času od událostí kolem Přerovského SARu a nastala správná chvíle na bilancování. Kauza se velmi podstatně dotýkala pilotů SAR létajících v Přerově. V té době velel přerovskému útvaru plk. Ing. Jaroslav Braun a velitelem letky byl plk. Ing. Libor Dědoch, který posléze postoupil na zástupce velitele útvaru. Oba, vzápětí po realizaci reformního kroku II, odešli do civilu. Po působení těchto velitelů zůstává na armádních „futrech“ spousty nesplacených dluhů v podobě žalob a nevyřešených problémů, které naléhavě tlačí na současné velení, které tuto štafetu převzalo. Do událostí se pokoušel vložit i NGŠ, gen. Ing. Vlastimil Picek, ale pouze průkazně doložil, že je velmi špatně a účelově informován o procesech, jenž v armádě probíhají.

             Dopis, který piloti a palubní technici této jednotky v lednu 2008 zaslali ministryni Vlastě Parkanové a který celou záležitost kolem Přerovského SARu eskaloval a posunul ji do nevyšších pater armády, je nádherným důkazním materiálem.

            Srovnejme pasáže z dopisu se současnou situací, možná se nám podaří poodkrýt, kdo v té době hrál čistě a fér a kdo se rozhodl pro opak.    

Cituji z dopisu:

„Z celého procesu vyplývají tyto otázky:

-         Jaké úkoly bude plnit tolik záchranných vrtulníků v Praze? Je nutno vzít v potaz, že 6 strojů je přebudováno na zdravotní a záchranou verzi.

-         Dojde vůbec k úspoře finančních prostředků, pokud bude W-3A přesunut do Prahy? Pokud ano, bude tato finanční úspora adekvátní k oslabení spolupráce s IZS na Moravě?

-         Proč je W-3A Sokol nahrazován jiným méně vhodným typem pouze na Moravě? Je zcela nekoncepční, že někde slouží službu SAR W-3A Sokol a někde Mi 171Š s jinými normami na vzlet, dolet a vytrvalost letu.

-         Nebudou chybět velké dopravní vrtulníky na jiných úkolech, např. v zahraničních misích?

-         Jeden z hlavních úkolů armády je zkvalitňovat spolupráci s IZS, proč má být na Moravě tato spolupráce oslabována? Realizace tohoto záměru bezpochyby oslabením bude.

-         Proč armáda k tomuto faktu sama doposud nezaujala žádné oficiální stanovisko?“       

Konec citace.

ad 1.   

Pro plnění úkolů v Praze je nyní k dispozici 10 vrtulníků W-3A Sokol a z toho je 6 v sanitní verzi. Tyto stroje létají nazdařbůh kolem Prahy a plní všeobecné úkoly. Obsluhují stanoviště Plzeň Líně pro LZS a v Praze samotné drží SAR. Tedy pro tyto stroje není smysluplnější využití než bylo před reformou. Pouze slouží plk. Bejdákovi jako argument pro zachování Kbelského letiště, které mělo být zrušeno, místo porcování Přerova před náročnými úkoly v Afghánistánu. 

ad 2.   

Nedošlo k úspoře žádných finančních prostředků, pouze se navýšily výdaje na zabezpečení této služby pomocí leteckých mostů, které stály armádu (tedy i občana ČR) nemalé finanční prostředky. Provoz daného typu je stejně drahý jak v Přerově tak i v Praze. Zároveň se zvýšila i míra nezákonného přetěžování vojáků, jelikož reformně stanovené minimalistické počty pilotů toto zatížení v rámci služeb SAR legitimně nemohli zvládnout.

  Dalším výsledkem je exodus vojenských vrtulníkových pilotů. Je tolerována stejná chyba v nerovném přístupu k podřízeným. Jako si voják nemůže vybrat svého velitele, tak ani velitel vojáka. Ale to je, v tomto případě, pouze teorie, byť zákonně deklarovaná. „Sokolníci“ z Líňské jednotky jsou za své kritické postoje doslova štvanou zvěří v armádě, jak v Přerově tak i v Praze.

 Nebudou odborníci. Již dnes lze tato fakta doložit na odmítání pražské základny plnit úkoly SAR v Přerově pro nedostatek létajícího personálu a také v plánovaném odstavení Mi – 171Š ze SARu v Přerově.

Ad 3-4.          

K výhradám k záměně typů W-3A Sokol za Mi – 171Š, se dají objektivní skutečnosti  nalézt ve snížené intenzitě plánované spolupráce s IZS i v poklesu množství ostrých hotovostních zásahů. Můžeme zde také zmínit i neschopnost posádek vrtulníku Mi-171Š zachraňovat po setmění díky podceněnému výcviku a přetíženosti pilotů jinými úkoly, kdy není dostatek času pro specializovaný výcvik.

Afghánistán je silný argument, proč nelze tomuto výcviku věnovat tolik času. Tyto skutečnosti potvrdily zmiňované výhrady odcházející generace přerovských pilotů, létajících na vrtulníku W-3A Sokol. Nepravdivé byly i informace o přednostech Mi-171Š, kdy plk. Braun a gen. Minařík jednoznačně vyzdvihovali schopnosti tohoto stroje v souvislosti s použitím NVG (noční vidění) v SARu. Tisková mluvčí potvrdila, že tato přednost se doposud v SARu nevyužívá a není takovou výhodou, jakou byla prezentována. Došlo tedy ke komplexnímu zhoršení kvality poskytovaných služeb SAR ze strany armády.    

            Poslední horkou, zatím oficiálně nepotvrzenou informací je rozhodnutí armády o přesunutí SARu do Náměště nad Oslavou a poskytování této služby bitevními vrtulníky Mi-24V.  Pravděpodobně bude bitevní vrtulník bez jeřábu, s mnohem horším záchranářským potenciálem než zmiňovaná Mi – 171Š, s absolutně nezkušenými piloty pro tuto činnost, tím pravým vylepšením této služby, přesně v tom duchu, jak prognostikoval NGŠ gen. Picek (viz. „Změny bolet nebudou“).

ad. 5   

Výcvik pro službu SAR díky reformě naráží na kapacitní možnosti armády, konkrétně personální možnosti u vrtulníkového letectva. Tyto kapacity chybí pro plnění těchto úkolů. Dokládá to i stažení Sokolů z Přerova, po půlročním zabezpečování posádkami z Prahy, z personálních důvodů. Z personálních důvodů také ke konci roku 2009 končí v Přerově v SARu i Mi – 171Š.  

Z výše uvedeného vyplývá, že schopnost spolupracovat s IZS byla po reformním kroku č. 2 citelně oslabena. Existuje pouze formálně. Poslední vývoj událostí, pakliže se potvrdí přesun SAR povinností na bedra pilotů vrtulníku Mi – 24V, je pouze dokončením devastačního procesu armádního SARu.

ad. 6   

Pokud se armáda k těmto skutečnostem nevyjadřuje, potom tak činí pouze proto aby se nemusel někdo, kdo je odpovědný za reformu a vedení armády, přihlásit k osobní odpovědnosti. 

Na závěr pouze zmíním velmi rozpačitý postoj ministryně Vlasty Parkanové k celé kauze, která se rozhodla nejprve hrát mrtvého brouka a posléze v projevu na interpelacích v poslanecké sněmovně přistoupila k dehonestaci práce posádek SARu a prezentovala ji jako pouhých 14-15 hotovostních zásahů za rok. Prostě jenom prezentovala stanovisko generálního štábu, bez hlubšího pochopení problematiky. Pravděpodobně neměla dost času vše prostudovat a tak se spolehla na tiskové mluvčí vedené rukou NGŠ. Letecké a vojenské povinnosti těchto vojáků a 700 až 1000 hodin přesčasu ročně ji v tu chvíli vůbec nezajímaly. Pozitiva jednotky také ne. Jde zřejmě o prvního ministra v historii ČR, který aby se vyhnul problémům, radši  znevěrohodnil vlastní resort a zpochybnil nesporné úspěchy jedné vlastní jednotky. 

 

Jiří Kohout 

 

Komentáře k tomuto článku můžete psát ve fóru tohoto webu.