Povinné očkování v AČR - úlet mimo zákony, Ústavu a Listinu.

 

Ke kauze povinného očkování v armádě prováděné pod pohrůžkami a vyhrožováním uvedeme následující.

 

Začněme nejdříve Ústavou a Listinou základních práv a svobod.

 

Čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy:

3) Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.

4) Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.

 

Čl. 4 Ústavy:

 Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci.

 

Čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny:

2) Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.

3) Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.

 

Čl. 4 Listiny:

1) Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.

2) Meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“) upraveny pouze zákonem.

3) Zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky.

4) Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro která byla stanovena.

 

 

Ve věci očkování je důležité zmínit čl. 7 odst. 1 Listiny, který zní: „Nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem.“ 

K tomuto článku Listiny píše Doc. JUDr. Karel Klíma, CSc ve své knize Ústavní právo, vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2002, strana284 a 286, následující:

„Listina  základních práv a svobod ve svém čl. 7 upravuje obecný princip zajišťující ostentativní ochranu lidské integrity, člověka především jako fyzické bytosti. … Nedotknutelnost osoby jako obecný princip je namířen proti jakýmkoli škodným vlivům zvenčí, tedy veřejné moci i soukromým subjektům a má vytvořit právní barieru proti jakýmkoli zásahům zvenčí. … Ústavní soud interpretací chrání osobu i před násilím při „péči“ o zdraví člověka v souvislosti se zdravotním vyšetřením provedeným bez souhlasu vyšetřované osoby; srov. k tomu nález 77/01 Sb. NU.“

Omezení základních práv a svobod, která se týkají pouze vojáků z povolání, jsou stanovena v části třetí, hlavě prvé zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, v platném znění (§ 44 až 47 zákona). Ze zákona je omezeno právo shromažďovací, sdružovací, právo svobodně projevovat náboženství nebo víru a hospodářská a sociální práva. V ostatním platí Listina pro vojáky bez omezení.

 

V Nařízení NGŠ AČR k provedení mimořádného opatření proti pandemické chřipce v roce 2010 čj. 13-5/2010-3696 a v Rozhodnutí Odboru vojenského zdravotnictví MO čj. 13-6/2010-3696 je odkaz na následující zákonná ustanovení:

§ 94 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, v platném znění,

§ 48 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb.,

§ 83 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, v platném znění,

§ 69 odst. 1 písm. g) zákona č. 258/2000 Sb.,

§ 69 odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb.

Podíváme se tedy na jednotlivá ustanovení poněkud podrobněji, než to učinili armádní vrcholní manažeři.

Plné znění jednotlivých paragrafů najdete v příloze pod článkem. V článku samotném budeme pracovat jen s nejnutnějším zákonným textem.

 

Nejdříve se podíváme na § 94 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb., na který je v Nařízení NGŠ čj. 13-5/2010-3696 odkazováno a na základě kterého se NGŠ zcela mylně domnívá, že může nařídit vojákům povinnost nechat se proti své vůli očkovat.

§ 94 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb.: „ Zdravotní péči vojáků organizuje, řídí a kontroluje ve své působnosti ministerstvo. V zájmu ochrany zdraví osob a vojenských kolektivů může ministerstvo nařizovat mimořádné preventivní prohlídky a protiepidemická opatření, včetně očkování, diagnostických zkoušek a léčení přenosných nebo jinak společensky závažných onemocnění, izolace a karanténních opatření.“

 Předchozí je ale nutno dát do souvislosti s § 83 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb.: „Úkoly státní správy v ochraně veřejného zdraví včetně státního zdravotního dozoru v ozbrojených silách, v Ministerstvu obrany a v jeho působnosti zřízených organizačních složkách státu a příspěvkových organizacích a nad jimi užívanými objekty vykonává podle tohoto zákona Ministerstvo obrany.“

§ 94 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb. nikde nestanoví povinnost vojáka podrobit se očkování a léčení. Jedná se pouze o zákonné zmocnění MO k výkonu činností zde vyjmenovaných a vykonávaných podle zákona č. 258/2000 Sb.. Povinnost podrobit se zásahu do lidské integrity musí být v zákoně výslovně stanovena. Tak tomu ale v § 94 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb. není. Zásah do lidské integrity umožňuje pouze § 69 odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb. za zákonem daných podmínek.

Ministerstvo obrany je tedy povinno řídit se zákonem č. 258/2000 Sb. jednak z výše uvedených důvodů a také proto, že zákon č. 221/1999 Sb. vlastní úpravu pro vyhodnocení situace, postup a řešení dané konkrétní problematiky vůbec neobsahuje.

Rozhodnutí k postupu podle § 69 odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb. přichází v úvahu jen a pouze za zákonem stanovených podmínek. V konkrétním případě (povinnost podrobit se očkování) tedy musí existovat na lidské vůli nezávislá skutečnost, a tou je existence epidemie, nebo její reálná hrozba.

Epidemie je časově a místně ohraničený hromadný výskyt nemoci. Musí existovat určitý počet nakažených a ten se musí v závislosti na čase zvětšovat. Epidemie je šíření infekční nemoci na určitém území. Nelze tvrdit, že epidemie je jen mezi vojáky, nebo jinou profesní skupinou. Epidemie buď je, nebo není. Pokud epidemie skutečně je a je na místě postupovat podle § 69 odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb., pak musí platit povinnost k očkování pro všechny, kterých se epidemie může dotknout, naprosto stejně, a ne jen pro někoho. Povinnost nechat se očkovat rozhodně nemůže být stanovena jen a pouze vojákům. Takový postup by byl v rozporu s článkem 4 odst. 3 Listiny.

 

Podle vyjádření Ministerstva zdravotnictví se o epidemii jedná v tom případě, je-li 2 000 nemocných na 100 000 obyvatel. Jedná se ale o počet nemocných v reálném čase, tedy nikoli o výskyt onemocnění např. za posledního půl roku, nebo za období, kdy se výskyt nemoci začal evidovat.

 

Rozhodnutí k povinnému očkování ale rozhodně nemůže vydat vláda. Toto rozhodnutí musí vyjít ze strany Ministerstva zdravotnictví. Podle § 80 odst. 1 písm.a) zákona č. 258/2000 Sb. Ministerstvo zdravotnictví „řídí a kontroluje výkon státní správy v ochraně veřejného zdraví a odpovídá za tvorbu a uskutečňování národní politiky na úseku ochrany veřejného zdraví“, podle § 80 odst. 1 písm. e) „řídí očkování“, podle § 80 odst. 1 písm. g) nařizuje mimořádná opatření při epidemii a nebezpečí jejího vzniku a mimořádná opatření k ochraně zdraví fyzických osob při výskytu nebezpečných a z nebezpečnosti podezřelých výrobků a nejakostních či z porušení jakosti podezřelých vod, při živelních pohromách a jiných mimořádných událostech, pokud mají být provedena celostátně nebo na území několika krajů, a rozhoduje o jejich ukončení včetně uvolnění výrobků na trh nebo do oběhu“

 

V souvislosti s uplatněním § 69 odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb. je třeba poznamenat to, že tento paragraf je třeba vnímat v celém jeho kontextu. Mimořádné opatření není jen samotné očkování. V § 69 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb. najdeme další opatření, použitelná při epidemii. Je to např. ustanovení písm. b) § 69 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb. „zákaz nebo omezení styku skupin fyzických osob podezřelých z nákazy s ostatními fyzickými osobami, zejména omezení cestování z některých oblastí a omezení dopravy mezi některými oblastmi, zákaz nebo omezení slavností, divadelních a filmových představení, sportovních a jiných shromáždění a trhů, uzavření lůžkových zdravotnických zařízení, zařízení sociální péče, škol, předškolních zařízení, školských zařízení, zotavovacích akcí, jakož i ubytovacích podniků a provozoven stravovacích služeb nebo omezení jejich provozu,“.

 

Ze znění § 69 zákona č. 258/2000 Sb. lze dovodit, že epidemie musí reálně existovat a musí dosahovat takové intenzity, že není jiného zbytí, než přistoupit ke skutečně mimořádným opatřením, jakým jistě je zásah do Listinou chráněných základních práv a svobod, tedy zásah do integrity člověka.

Mimořádná opatření prováděná na základě § 69 zákona č. 258/2000 Sb. mají za cíl zamezení vzniku a šíření epidemie. Jednotlivá opatření zde vyjmenovaná mají smysl jen a  pouze tehdy, budou-li bez výjimky aplikovaná a vynucená. Jakákoliv pokuta za nepodřízení se mimořádným opatřením vzniku a šíření epidemie nezabrání. Z tohoto pohledu je také zcestné tvrdit, že kdo se nepodřídí, dostane pokutu a vše je vyřízeno. Kdo se odmítne podřídit mimořádným opatřením dobrovolně, musí k tomu být donucen, jinak taková mimořádná opatření nemají naprosto žádný smysl.

Rozhodnutí o tom, že budou povinně očkovány pouze osoby důležité pro chod státu je nepochopení smyslu mimořádných opatření. Mimořádná opatření mají zamezit vzniku a šíření epidemie. Cílovou skupinou povinnou podrobit se očkování je ta, které reálně hrozí nákaza. Osoby důležité pro chod státu mohou být očkovány přednostně, a to v případě, že vakcín se nedostává pro všechny potřebné a těmto osobám zároveň hrozí nebezpečí nákazy.

 

K vyhrožování NGŠ paragrafem 48 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání lze poznamenat následující.

Především měl NGŠ správně zmínit § 48 odst. 1 písm. a) zákona č. 221/1999 Sb.. Zmíněný § 48 má totiž celkem tři odstavce, odstavec první se navíc člení na písmena a) až i). Toto ustanovení má ale stejně pouze obecnou povahu. Konkrétní služební povinnosti jsou obsaženy v ustanoveních právních předpisů, zejména v zákonech, v interních rezortních předpisech a rozkazech nadřízených.

Jak je uvedeno na začátku článku, povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod (čl. 4 odst. 1 Listiny).

 

Zde je také nutno zmínit § 48 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb.: „Domnívá-li se voják, že rozkaz nadřízeného je v rozporu s právním předpisem, je povinen nadřízeného na to upozornit; trvá-li nadřízený na splnění rozkazu, je voják povinen jej splnit. Voják je povinen odepřít splnění rozkazu nadřízeného, spáchal-li by jeho splněním trestný čin; tuto skutečnost ohlásí neodkladně vyššímu nadřízenému.“

Text § 48 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb. je do značné míry nejasný a zavádějící.

Nicméně, z textu se dá dovodit, že povinnost vojáka splnit rozkaz není myšlena tak, že voják je povinen splnit naprosto každý, i zcela absurdní rozkaz, ale jen ten rozkaz nadřízeného, který je vydán na základě zákona, v jeho mezích a směřující ke splnění úkolu. Žádný jiný rozkaz totiž nadřízený není oprávněn vydat (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 4 odst. 1 Listiny - viz výše). Je-li v § 48 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb. zmíněno to, že voják je povinen splnit rozkaz, který je v rozporu s právním předpisem, může tím být myšleno splnění rozkazu vydaného na základě zákona, v jeho mezích a směřující ke splnění úkolu, avšak jeho splněním, tedy konáním (nebo případným nekonáním) vojáka, může dojít k porušení právních předpisů právě vojákem plnícím tento rozkaz. Vzhledem k tomu, že voják je povinen odepřít splnění rozkazu, kterým by spáchal trestný čin, lze dovodit, že voják je povinen splnit pouze takový rozkaz, jehož splněním dojde k „pouhému“ přestupku nebo jinému správnímu deliktu (kázeňskému přestupku atd.). Za takový přestupek (nebo jiný správní delikt atd.), nese pak plnou odpovědnost ten nadřízený, který takový rozkaz vydal.

 

Vydávání rozkazů a trvání na jejich splnění má totiž své meze. Lze úspěšně pochybovat o tom, že by voják byl povinen uposlechnout rozkaz, který zasahuje hluboko do sféry jeho vlastních základních lidských práv a svobod, aniž by takový rozkaz byl v souladu se zákony, s Ústavou a Listinou. Zde lze uvést jistě extrémní příklad odmítnutí rozkazu nadřízeného, který by po vojákovi požadoval, aby si voják např. usekl ruku, nebo jen palec anebo jen strhl nehet z palce . V případě, že by byl voják za odepření splnění takového rozkazu potrestán, má právo se proti takovému jednání ze strany nadřízených bránit a dožadovat se soudní ochrany.

 

Na adresu „Nařízení náčelníka generálního štábu AČR k provedení mimořádného opatření proti pandemické chřipce v roce 2010“ čj. 13-5/2010-3696 lze uvést následující:

 

K prvnímu odstavci:

Vláda České republiky si může ve svých usneseních schvalovat co je jí libo, ukládat  povinnost nechat se očkovat ale v žádném případě nemůže.

 

Ke druhému odstavci:

Bylo by jistě zajímavé dozvědět se, co je myšleno epidemiologickou situací v AČR. Chtěl tím snad gen Picek a hlavní hygienik MO říci, že prasečí chřipka je nemoc s tak vysokým stupněm intelektu a všeobecného přehledu, že se šíří především v armádě, a to zcela jinak a podle jiných pravidel, než v ostatní populaci? Pokud ano, bylo by zajímavé porovnat IQ viru prasečí chřipky s IQ gen. Picka a hlavního hygienika MO. Proč mám dojem, že bych nebyl výsledkem nijak překvapen?

Ke čtvrtému puntíku písmene a):

Pan generál Picek nezná zákon o vojácích z povolání a ještě se tím chlubí. Na druhou stranu, chová se konzistentně.

K poslednímu odstavci:

Pan generál Picek „žádá“? To snad špatně vidím, nebo neumím číst???

K blábolu Odboru vojenského zdravotnictví čj. 13-6/2010-3696 (příloha č. 2):

Hlavní hygienik MO plk. MUDr. Petr Navrátil nařizuje mimořádná opatření na základě doporučení hlavního odborníka Vojenské zdravotnické služby pro epidemiologii. Vzhledem k tomu, že žádná epidemie v předmětné době neexistovala a mnohem větší hrozbou pro občany a vojáky byla sezónní chřipka, měl by hlavní hygienik MO čerpat informace u opravdových odborníků.

 

K Metodickému nařízení náčelníka Vojenské zdravotnické služby čj. 13-8/2010-3696 (příloha č. 3):

Opět ta neuvěřitelná blbost: „Na základě epidemiologické situace v AČR…“.

Dále jen poukážeme na celkem pestrou paletu povinností ohledně informování vojáků před očkováním. Bylo by zajímavé dozvědět se, zda si někdo tyto povinnosti splnil, nebo se očkovalo hlava nehlava, bez řečí a protestů?

Dne 29. ledna 2010 vydala Tisková a informační služba MO  sdělení (viz příloha), podle kterého NGŠ rozhodl o zúžení počtu očkovaných vojáků na 7 990 místo původního počtu 16 000. I pro změnu v počtu očkovaných platí veškerá argumentace v tomto článku o nezákonnosti takového postupu v plném rozsahu.

 

Komentáře k tomuto článku můžete psát ve fóru tohoto webu.