Povinnosti vojáků podle § 48 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb.

 

Na tomto místě přinášíme několik poznámek k § 48 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání.

 

 Jeho znění je následující:

                        Domnívá-li se voják, že rozkaz nadřízeného je v rozporu s právním předpisem, je povinen nadřízeného na to upozornit; trvá-li nadřízený na splnění rozkazu, je voják povinen jej splnit. Voják je povinen odepřít splnění rozkazu nadřízeného, spáchal-li by jeho splněním trestný čin; tuto skutečnost ohlásí neodkladně vyššímu nadřízenému.“

           

S tímto zákonným ustanovením úzce souvisí i ustanovení čl. 68 Zákl-1, který zní:

Domnívá-li se voják, že rozkaz nadřízeného je v rozporu s právními normami a nadřízený nezná nebo nepředvídá překážky, které brání splnění rozkazu, nebo neví, že by splněním rozkazu vznikla škoda, podřízený je povinen ho na to upozornit. Trvá-li nadřízený přesto na splnění rozkazu, musí podřízený rozkaz splnit. V takovém případě má podřízený právo si vyžádat potvrzení rozkazu písemně. Podřízený je povinen odepřít splnění rozkazu, jestliže by jeho splněním spáchal trestný čin. Tuto skutečnost hlásí neodkladně nejbližšímu nadřízenému.“

 

Podívejme se nyní blíže na některé aspekty plynoucí z těchto ustanovení.

1)

V obou případech se jedná o povinnost podřízeného upozornit nadřízeného na skutečnost, že vydává, podle domněnky vojáka, rozkaz v rozporu s právním řádem (právním předpisem, právními normami).

Povšimněte si naprosto shodného znění první části věty obou citací. Jedná se o následující: „Domnívá-li se voják,…“

Z obou shodných znění, jak zákona, tak předpisu, je nade vší pochybnost jasné, že stačí pouhá domněnka vojáka o tom, že rozkaz nadřízeného je v rozporu s právním řádem, aby mu vznikla povinnost upozornit na tuto skutečnost nadřízeného.V žádném případě se tedy nemusí jednat o naprostou jistotu rozpornosti rozkazu s právním řádem.

2)

Podle ustanovení Zákl-1 má voják v případě, že nadřízený trvá na splnění rozkazu, „..právo si vyžádat potvrzení rozkazu písemně.“ Zde položíme důraz na slovo PRÁVO. Pomocí výkladových pravidel obecné teorie práva dojdeme k následujícímu závěru: Svědčí-li vojákovi (podřízenému) vůči nadřízenému PRÁVO, má nadřízený ze stejného titulu vůči vojákovi (podřízenému) POVINNOST jeho právu vyhovět. Jinak řečeno, pokud si voják vyžádá potvrzení rozkazu písemně, je nadřízený povinen vydat toto písemné potvrzení.

Pokud nadřízený odmítne vydat písemné potvrzení rozkazu, o kterém se voják (podřízený) domnívá, že je v rozporu s právním řádem, dopouští se nadřízený kázeňského přestupku podle § 51 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, a to tím, že odmítl splnit povinnost, která mu vyplývá z ustanovení čl. 68 věta třetí Zákl-1.

3)

Pokud nadřízený nadále, i přes upozornění o domnělém rozporu rozkazu s právním předpisem, trvá na splnění rozkazu, je voják povinen jej splnit. Odmítnout splnit rozkaz je voják povinen pouze v případě, že by jeho splněním spáchal trestný čin.

K trestnému činu je velmi stručně nutno uvést následující. Platná právní úprava je založena na tzv. materiálním (formálně-materiálním) pojetí trestného činu. Aby se tedy skutečně jednalo o trestný čin, musí být zároveň splněny dvě podmínky. První podmínkou (formální) je, že čin musí vykazovat znaky uvedené v zákoně (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon). Druhá podmínka (materiální) je nebezpečnost činu pro společnost. Obě podmínky musí být splněny současně. Dále je nutno uvést, že trestný čin lze spáchat nejen úmyslně, ale i z nedbalosti. Nejdůležitější na konec: neznalost zákona neomlouvá!

 

Zde uvedeme jen několik málo příkladů:

V případě, že posádka letadla např. provede let na rozkaz nadřízeného v době, kdy je jí  právním předpisem (např. Let-1-1 a jeho čl. 83 až 86 atd.) nařízen odpočinek, nebo stanovena povinná příprava k letu, může se za jistých okolností v případě letecké nehody dopustit trestného činu obecného ohrožení podle § 180 odst. 2 písm. b) trestního zákona - kdo z nedbalosti způsobí nebo zvýší obecné nebezpečí ….bude potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti…spáchá-li takový čin proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uložené mu podle zákona… Obdobně je možno spáchat trestný čin podle § 223 trestního zákona – „Kdo jinému z nedbalosti ublíží na zdraví tím, že poruší důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo zákazem činnosti.“

Výše naznačené se ale také může týkat řidiče auta.

 

Další nebezpečí číhá na některé vojáky v § 158 trestního zákona. Jedná se o zneužití pravomoci veřejného činitele. § 158 odst. 1 např. stanoví: „Veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch…vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu, překročí svou pravomoc…“ Zde je nutný úmysl. Ale druhý odstavec § 158 trestního zákona již úmysl nevyžaduje! Stačí nedbalost (viz. také § 6 trestního zákona). Toto by si měli uvědomit především velitelé a náčelníci, kteří např. nezapočítávají dobu jízdy na služební cestu v době služby do fondu pracovní doby, a tedy ani neproplácí peněžní náležitosti na základě nezákonného rozkazu nadřízeného. Např. § 87 zákona č. 221/1999 Sb. a  článek na jiném místě. Definici veřejného činitele obsahuje trestní zákon v § 89 odst. 9. Je jím i příslušník ozbrojených sil, pokud se podílí na plnění úkolů společnosti a státu a používá při tom pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena. K trestní odpovědnosti se podle jednotlivých ustanovení trestního zákona vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s jeho pravomocí a odpovědností. Zde odkážeme především na čl. 50 až 52 Zákl-1.

 

Lze doporučit všem vojákům, aby skutečně upozorňovali nadřízené na rozpor jejich rozkazu s právním předpisem s tím, že je (nejlépe písemně) také upozorní na rozhodné skutečnosti, které jsou, dle jejich domněnky, v rozporu se zákonem (např. nedostatečný odpočinek) a aby vyžadovali písemné potvrzení rozkazu, o kterém se domnívají, že je v rozporu s právními předpisy. Vyhnou se tak obrovským  nepříjemnostem. Mnoho nadřízených vydává rozkazy bez ohledu na to, zda je jejich rozkaz v souladu s právním řádem. Mnohdy o nezákonnosti rozkazu buď ví, nebo tuto skutečnost tuší, ale hřeší na to, že „co není na papíře, to neexistuje“. Někdy to ale ani opravdu neví, ač jsou povinni zákony a předpisy znát. A podřízený, který takový nezákonný rozkaz splní, zůstane bez písemného potvrzení v maléru sám. Dovolávat se pak u nadřízeného, aby potvrdil vydání nezákonného rozkazu, je v podmínkách skoro naprosté absence čestnosti nadřízených v AČR  téměř nemožné.

V některých případech je skutečně velmi těžké posoudit, zda daným jednáním voják trestný čin skutečně spáchá, či nikoli. Avšak ani písemné potvrzení rozkazu, jehož splněním by voják spáchal trestný čin, mu nepomůže se vyhnout případné trestní odpovědnosti při spáchání trestného činu.

Zde ještě upozorníme na § 273 trestního zákona – neuposlechnutí rozkazu. Pokud voják odmítne splnit rozkaz, kterým by spáchal trestný čin (§ 48 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb.), plní si svou zákonnou povinnost a jedná tedy v souladu se zákonem. Je tedy těžko představitelné, aby voják jedním a týmž jednáním zákon porušil a zároveň jednal v jeho souladu a  na jeho základě.

 

Závěrem ještě poznámka k přestupkům. V případě, že by voják splněním rozkazu spáchal přestupek, je voják taktéž povinen upozornit na rozpor rozkazu s právním předpisem a je oprávněn žádat nadřízeného o vydání písemného potvrzení rozkazu. Takový rozkaz je ale povinen i splnit v případě, že na tom nadřízený i přes upozornění trvá, avšak případný postih za přestupek mu v tomto případě nehrozí. Za takové jednání je plně odpovědný nadřízený, který rozkaz vydal.

 

 

 

Komentáře k tomuto článku můžete psát ve fóru tohoto webu.