Reakce náčelníka Generálního štábu generálporučíka Vlastimila Picka na reportáž redaktorky Markéty Dobiášové k problematice SAR

27. 1. 2009
Reakce na reportáž redaktorky Markéty Dobiášové k problematice SAR

V pondělí 26. ledna 2009 odvysílala Česká televize v pořadu Reportéři ČT reportáž, která se týkala služby pátrání a záchrany SAR (Search and Rescue). Reportáž redaktorky Dobiášové byla postavená na výpovědích několika vojenských pilotů, kteří si poskytnutím zavádějících informací, nepřesností a polopravd nestandardním způsobem cestou sdělovacích prostředků řeší své osobní zájmy a problémy. 

Výsledkem je pak tendenční reportáž, plná dezinformací, která hrubým způsobem poškozuje práci desítky dalších vojenských pilotů, techniků a odborníků zabezpečujících jak službu SAR, tak Leteckou záchrannou službu (LZS). V konečném důsledku pak zpochybňuje probíhající reformu a přináší negativní pohled na celou Armádu České republiky. 

Protože jsme měli bezprostřední zájem na tom, aby naše veřejnost byla objektivně informovaná a z předběžných rozhovorů s paní redaktorkou jsme vycítili, že se absolutně neorientuje v problematice, poskytli jí odpovědní funkcionáři maximum možných informací a svého času. Paní redaktorka z neznalosti věci spojovala od počátku službu SAR dohromady s Leteckou záchrannou službou a v konečném důsledku ji za tuto službu zaměňovala. I když jí vojenští odborníci vysvětlovali základní rozdíly, úkoly a specifika obou služeb, neměla zájem jakkoli reflektovat na argumenty a jejím cílem bylo pouze svým způsobem na něčem je „nachytat“ tak, aby to zapadlo do předem připraveného konceptu její reportáže. To se týká např. informace o nasazení při nehodě u Studénky, kdy jsem ve svém vyjádření zaměnil tehdejší úvahy o možném nasazení části sil a prostředků AČR při řešení této krizové situace v daném čase za jejich skutečné nasazení. Paní redaktorka byla na tento fakt obratem upozorněna, na dodatečnou informaci však již nebrala zřetel. Dále jí a jejímu štábu byla nabídnuta možnost osobně strávit čas jak s příslušníky SAR, tak s příslušníky LZS v místě jejich působení tak, aby si udělala kompletní obrázek o specifikách a rozdílech obou služeb i používané techniky. Ani tuto možnost nevyužila. Není proto divu, že výsledkem necelých pěti hodin materiálu, který natočila s oficiálními představiteli armády, bylo několik účelově vystřižených částí rozhovoru, ze kterého si musí naše veřejnost skutečně udělat obrázek o absolutní nezodpovědnosti i a nekoncepčnosti armádních rozhodnutí. 

Proto považuji za potřebné uvést vše na pravou míru. 

Závazky AČR při zajišťování služby SAR jsou dány „Dohodou o spolupráci při zajišťování letecké služby pátrání a záchrany“ ze dne 17. 12. 2004. Odpovědným ministerstvem za poskytování služby SAR je Ministerstvo dopravy, přičemž ministerstva obrany a vnitra poskytují prostředky pro zajištění této služby. AČR se podílí na provozu Záchranného a koordinačního střediska v Praze, poskytuje v Líních jeden vrtulník W-3A Sokol a v Přerově se při plnění tohoto úkolu střídají osádky vrtulníků W-3A Sokol a Mi -171 Š. Vrtulníky nejsou vybaveny zdravotnickými přístroji a jejich posádka nemůže provádět odbornou zdravotnickou pomoc. Hlavním úkolem pro posádku SAR je pomoc letadlům v nouzi, tzn. vyhledání místa letecké nehody, navedení pozemních záchranných jednotek a v případě možnosti poskytnutí odpovídající pomoci. Úkoly SAR je možné plnit jakymkoliv letounem AČR, splňujícím požadavky na vybavení pro pátrání a záchranu, ne tedy pouze vrtulníkem W-3A Sokol. 

Leteckou záchrannou službu zabezpečuje AČR pouze v Plzeňském a Karlovarském kraji z pracoviště v Líních na základě „Dohody mezi Ministerstvem obrany a Ministerstvem zdravotnictví o spolupráci při zajišťování letecké záchranné služby“. AČR zde pro tyto účely zabezpečuje vrtulník W-3A Sokol ve zdravotnické verzi, letovou posádku, lékaře a zdravotní sestru. Poskytujeme zde tak kompletní přepravní kapacitu včetně odborné zdravotnické pomoci ve dne i v noci, v nočních hodinách je toto středisko k dispozici krajským střediskům ZZS pro možnost provedení nočních sekundárních převozů. Tolik pro objasnění úkolů obou služeb. 

Kromě toho je AČR připravena na vyžádání vyčlenit pro potřeby IZS své síly a prostředky v případě různých krizových situací. Tato skutečnost byla využívána i v Přerově, kdy vrtulník určený pro SAR byl na základě žádosti připraven zasáhnout i ve prospěch IZS. K tomuto mohlo však dojít pouze za situace, kdy vrtulník neplnil úkol v rámci SAR. A zde právě často dochází k zaměňování LZS a SAR.  

Tady musím opět zdůraznit, že služba SAR nemusí být zabezpečována pouze vrtulníky W-3A Sokol a tato skutečnost platí i pro plnění úkolů ve prospěch IZS. Vrtulníky W-3 A Sokol a Mi-171 mají své silnější i slabší stránky. Když se však vrátím k tvrzení, která zazněla v reportáži, že z padesáti zásahů jich W-3 A Sokol splní třicet a Mi-171 Š pouze patnáct, najdeme jiných padesát zásahů, kde tento poměr bude naprosto obrácený. Vše samozřejmě záleží na každé konkrétní krizové situaci a je na odbornících, aby rozhodli a posoudili, jaká technika je pro daný zásah vhodnější. Je třeba se také podívat do sousedních států, např. Polska, Slovenska, Maďarska a dalších zemí, kde jsou např. vrtulníky Mi-17 a Mi-171 Š používány pro tuto službu bez jakýchkoliv problémů. I tuto informaci paní redaktorka obdržela. 

Pokud se vrátím ještě k samotným pilotům vystupujícím v reportáži. Každý z nich dostal možnost sloužit v AČR dál ať již na vrtulnících W-3A Sokol či po přeškolení na vrtulnících Mi-171Š. Tuto nabídku piloti odmítli a zvolili odchod. Bylo to jejich osobní rozhodnutí, na které měli právo, a my jsme to akceptovali. AČR musí počítat již dopředu s přirozenou obměnou personálu a jejich odchod proto v žádném případě neohrozil plnění stanovených úkolů. 

Osobně je mi nesmírně líto, že redaktorka veřejnoprávní televize se k takovýmto neobjektivním praktikám uchýlila. Odvysílaná reportáž je mistrným dokladem toho, jak se dá jakákoliv neutrální informace účelově zneužít sdělovacími prostředky (za využití moderních technických metod) a jak předložit veřejnosti tak upravený a „vhodně“ sestavený materiál, jaký se hodí zadavatelům a autorům. Věci neznalý čtenář nebo divák je tak konfrontován s uměle vytvořeným virtuálním příběhem, nikoli s opravdovou realitou. Je sice pouze otázkou času, kdy tato pseudoprofesionalita splaskne jako bublina, ale to už se bohužel veřejnost nedoví. 

Generálporučík Vlastimil Picek, náčelník Generálního štábu Armády České republiky