SAR Přerov - reakce na tiskového mluvčího 23. zVrL Milana Kouřila

 Reakce na článek tiskového mluvčího přerovské vrtulníkové základny.

 Pro mě jako jednoho z aktérů postiženého touto vojenskou spravedlností jsou informace od tiskového mluvčího přerovské vrtulníkové základny jen úsměvné. Jako člen SAR teamu v Přerově je můj pohled na dění kolem naší jednotky poněkud odlišný.

 Začnu chronologicky. 

  Od roku 1999 konkrétně od prosince jsem byl zařazen do roje SAR na vrtulník W-3A Sokol. Tehdy jsme nebyli součástí vrtulníkové základny, ale součástí líňského záchranného střediska. Pro nastávající čtyři roky mého života byl jediným zájmem a povinností letecký výcvik a vzdělávání se v oboru. Prodělal jsem specializovaný a velmi intenzivní výcvik, o jakém se mi v podmínkách zkostnatělé letecké základny ani nemohlo zdát. A se svými kolegy jak piloty, tak záchranáři jsem se stal specialistou se zaměřením na SAR a záchranné práce. Bylo to inspirativní období a naplňovalo mě to zcela. Moje práce měla smysl a řád a také jsem byl za ní veliteli řádně oceňován. 
 Jenže specializace a špičkový výcvik Vás nečiní nijak odolné proti diletantizmu a závisti. Právě naopak.

V roce 2003 pro nás přišla pohroma. Bylo nám sděleno rozhodnutí o zrušení našeho střediska a naše začlenění do struktury základny. Zároveň nám bylo sděleno, že služba SAR bude znovu obsazena vrtulníky MI-17, což jsme už v té době považovali za hroznou ránu pro IZS. Věděli jsme, že před tím tato základna téměř nespolupracovala s IZS a o tom jak se během čtyř let spolupráce s IZS změnila, neměla ani potuchy. Přišly zákony o IZS a krizové, které velmi změnily podmínky v záchranářském sektoru. O stavu našeho výcviku nemělo tehdejší velení základny také žádné informace a ani se je neobtěžovalo zjistit. Prostě jsme je zajímali jako lidská síla pro malování šaten a stěhování skříní, ale rozhodně ne jako specialisté v oboru SAR a spolupráce s IZS.

  Tehdy jsme toto špatné rozhodnutí urgovali u poslanců a také i u ministra obrany p. Kostelky, kde jsme věcně argumentovali. Rozhodl o pokračování vrtulníku W-3A Sokol v Přerově do té doby, dokud zde bude vojenská letecká základna.

 
  Tehdy už se ozvaly hlasy ze základny, co jsme si to vlastně dovolili a že jsme hrubě překročili své pravomoci. Vrátili jsme se na své pracoviště a říkali si, že to je náš pomalý konec. Během roku 2004 se k nám přišel podívat velitel útvaru a mimoděk vyjádřil svůj úmysl nás zrušit a nahradit za Mi-171Š a dle jeho horlivosti a slov byste vhodnější vrtulník těžko nalezli. To bylo ještě před plánovaným zprovozněním Mi-171Š v AČR. Takže ho prakticky nikdo neznal v letové fázi. Přestože na něm ještě nezapočal výcvik, už jsme se setkávali s názory, že je mnohem vhodnější než W-3A Sokol pro záchranu. To bylo v hrubém rozporu s faktickými poznatky, které jsme díky své specializaci měli.

 
  Nutno konstatovat, že se velení základny stále nezajímalo o stupeň našeho vycvičení a o také schopnosti vrtulníku W-3A Sokol.

  Začalo období mého života, na které nerad vzpomínám. Bylo to období ústrků, podrazů a shazování naší profesní úrovně i cti. Pokud jsme se někde ozvali, bylo řečeno, že jsme nafoukaní, že si pořad pořád něco vymýšlíme a že mezi piloty Mi-171 a piloty Sokolů není rozdíl. Velmi těžko se v takové atmosféře věcně diskutuje. Malý příklad za všechny. Zachránili jsme chlapce v horách v noci za ztížených podmínek v zimě na Tesáku, ale velitel ještě měsíc po události neměl všechny potřebné informace o zásahu a vlastně nám ani nepoděkoval. Na druhé straně neváhal rozdat pochvaly a odměny za průlet nad letištěm pilotům Mi-171. Svým oblíbeným. Tady mohl tiskový mluvčí informovat veřejnost, ale neinformoval.

  Na této základně prakticky nebylo možné věcně argumentovat o možném srovnání W-3A Sokol s Mi-171Š a hledat nejoptimálnější řešení pro SAR. Vždy jsme narazili na bariéru zaujatosti a averze. Lze to dokumentovat i na faktu, že do letové skupiny útvaru se dostali na funkce pouze piloti Mi-171 a z ostatních typů, které u základny byly, téměř nikdo. K profesním neshodám posléze přistoupili i vojenské a lidské. Přidal se náčelník štábu a začal nás šikanovat rozhodnutími na hranici zákona a stanovoval pracovní dobu, jež je dle mého názoru v rozporu se zákonem. Asi třikrát nebo čtyřikrát za sebou nám změnil pravidla pro stanovení pracovní doby a vyhrožoval tresty za jejich nedodržování. Jednou i trestal. Už jsem se v problematice pracovní doby pomalu nedokázal orientovat. Posléze jsme zjistili, že byly platné jenom pro náš roj. Pro piloty Mi-171Š tyto nařízení platná nebyla a ani o nich nevěděli. Uvědomili jsme si, že jsme šikanováni a že se někomu velmi nehodíme do krámu. Někteří důstojnici štábu dokonce tvrdili, že pro ně nejsme piloti a o podobné invektivy nebyla nouze. 

  Nastalo období vzdoru. 

  Na tento tlak jsme reagovali po svém a napsali dopis soudobé ministryni, kde jsme popsali situaci včetně rozborů záměny těchto typů a neváhali jsme vzpomenout obecně hroznou situaci v armádě a zmínit většinu nedostatků co nás trápí a o kterých se nesmí mluvit.
(Proto se o skandálech armády dovídáme pouze z tisku, ale dle armády samotné problémy nejsou a vše je v pořádku. Tato mediální sebechvála je výhradně realizována cestou tiskových mluvčí a to striktně. Samozřejmě také ústy pana Kouřila.)

 
  Díky dopisu vybuchla v nejvyšších patrech AČR bomba. Okamžitě k nám propadli informace o tom, jak někdo nahoře na nás podává trestní oznámení, že je to vzpoura a jeden vysoký důstojník údajně prohlásil, že z druhé části dopisu málem „hodil krvavou šavli“. Bylo to chvíli po slipovém skandálu na generálním štábu a chvíli před tím, než policie obvinila 40 lidí z ministerstva obrany z korupce. V současnosti jsou dva generálové Generálního štábu obviněni z trestné činnosti.

  Náš konec vojenské kariéry se ale počal chýlit ke konci a bylo to neodvratné. Popudili jsme si proti sobě nejvyšší velení AČR a to si voják nemůže dovolit. Reformní krok č 2 nás definitivně zrušil. NGŠ si stál neochvějně za tím, že se situace na Moravě dokonce zlepší nasazením Mi-171Š a kvalita záchranných služeb bude zachována. Jenže o tom nebyli zcela přesvědčeni ani požárníci ani zdravotníci a posléze ani hejtmani kraje Olomouc a Zlín. A dávali to najevo.

  Kolegové z roje SAR, pochopitelně v této situaci nechtěli prodloužit závazek, protože kdo by chtěl sloužit v takovém kolektivu, jaký byl v té době na základně a pravděpodobně stále je. V kolektivu, který nás čtyři roky šikanoval a i velitelskou cestou profesně shazoval.

  Jediné, co jsme proklamovali bylo, že bychom ještě na Sokolu chvíli sloužili třeba i v Praze a bylo takto možno docílit prodloužení našich závazků. Takto jsme to i sdělili svému veliteli. Ale armáda nám ukázala svoji tvrdost. Voják si přeci nebude vybírat!

  V rámci mého působení v armádě jsme ale s kolegou dostali pouze nabídku nižší hodnosti a nižší funkce na vrtulníku Mi-171Š v Přerově na což jsme nereflektovali a armáda s námi započala rozvazovat služební poměr. Ostatní ze signatářů dopisu paní ministryni byli také připraveni odejít do civilu a nebo byli nuceně převeleni na jiný stroj. Konkrétně na Mi-171Š pod „zcela nezaujaté velení“ a to někteří moji kolegové dnes cítí na vlastní kůži.

  Po tahanicích v nejvyšších politických patrech ministryně rozhodla (tedy pokud to nebyla ona potom nevím kdo) o zachování Sokola v Přerově a vybuchla další bomba.

 
  V té době jsme tedy logicky očekávali, že nás armáda vrátí zpět na W-3A Sokol a budeme pokračovat dále. Ale opak je pravdou.

  Přišlo rozhodnutí z personálního oddělení Praha o přesunutí 4 kapitánu z 5 celkových v té době létajících na typu W-3A Sokol v Přerově do Prahy. Roj SAR fakticky skončil, protože bez těchto lidí to nešlo personálně zvládnout a zase nastoupila „výborná a bezproblémová Mi-171Š s vycvičenými piloty“ z letecké základny Přerov. Někteří z nich nastoupili do této služby, aniž by splňovali ustanovení leteckých předpisů.

 
  Rozhodnutí nejvyššího velení bylo, že Sokol v Přerově pokračuje, ale bez rebelů. A basta! Všechny personální změny byly dokonány v souladu s reformním krokem a dnes z našeho špičkově vycvičeného roje Sokola nelétá nikdo.

  Jako odpověď na naše otázky kdo tedy Sokola v Přerově bude létat, nastoupil k výcviku na W-3A Sokol vysoký důstojník ze společných sil, jenž prolétal 50 letových hodin, což je zhruba 3 milióny korun jenom na ceně letových hodin. Perlou je, že se cvičil, zatímco celý kolektiv roje se nesměl na Sokolíka ani podívat a smutně seděl na zemi nebo „předával“ zkušenosti v Praze. Třešničkou na dortu je fakt, že tento důstojník končil v prosinci 2008 službu u armády. Vehnalo nám to slzy do očí.

 
  Po té, co jsme celou kauzu medializovali, se naše velení nezdráhalo blýsknout názory, že nechceme do Afghánistánu a že jsme zbabělci, proto to odvelení do Prahy. A také, že vzniklá situace je způsobena námi, protože jsme se rozhodli odejít do zálohy. Vlastně oni brání čest armády. Bylo to sice velmi laciné, ale pouze to dokumentuje, co všechno jsou schopni naši nadřízení tvrdit bez jakýchkoli důkazů.

 
  K tomu mohu jenom dodat, že pokud kritizuji systém výcviku a materiálního zabezpečení, tak to neznamená, že neuposlechnu rozkaz. Ale pokud se mohu rozhodnout, jestli budu dále sloužit pod takovýmto velením, tak říkám rozhodné NE. Na takovouhle bezpáteřní armádu jsem již opravdu starý a jak někdo poznamenal, že téhle moderní armádě nerozumíme, tak s ním souhlasím.

  Proto jsme také na konci naší kariéry podali žalobu na AČR, pomocí níž požadujeme aby soud odstranil nezákonný stav v AČR, při stanovování pracovní doby. S nadřízenými nešlo racionálně komunikovat a nedokázali jsme tento nezákonný stav za našeho působení u armády zvrátit. Tento stav již trvá deset let. Pokud soud rozhodne v náš prospěch, bude armáda nucena vyplatit ušlou mzdu, která vyplynula z nesprávně stanovené pracovní doby. Jenom to dokumentuje neochotu resortu řešit otázky, které vojáky trápí a jediné čeho se voják dočká je šikanózní jednání, které pochází z nejvyšších pater armády. 

  Nyní je systém služby SAR nastaven tak, že do Přerova létají Pražští kolegové a je kvůli tomu zřízen letecký most. Asi to něco stojí, ale to také nikomu nevadí. Díky tomu musí být také piloti ze Společných sil vyčleňováni do útvarových služeb SAR v Přerově a zdá se, že na svých funkčních místech v Olomouci ani nechybí a peněz je zřejmě dost. Již dnes, je jasné, že takto poddimenzované počty pilotů tuto úlohu nezvládnou a středisko v Přerově zanikne nebo se sem opět vrátí Mi-171Š. Také rapidně klesá intenzita výcviku a služba SAR již dnes žije pouze z podstaty, ale nijak se nerozvíjí.

  Pár lidí z vyšších stupňů si díky službám ještě vylepší výsluhu před odchodem do zálohy a potom ať to padne. Doba je zlá.

  Bylo mi jasné, že mé rozhodnutí nepokračovat v armádě bylo z mého pohledu správné. Nemohl bych dále snášet příkoří, jež jsem si prožil a dívat se jak díky aroganci, nekompetentnosti a závisti skončila jedna éra letectva, u které jsem mohl být. Sice jsem odešel jako vyhnanec a bez poděkování, ale zůstala mi hrdost, kterou si nenechám vzít.

  Tímto zdravím pana tiskového mluvčího a jen na okraj se tážu, kde sbíral reference o vhodnosti Mi-171Š pro záchranné činnosti při spolupráci s IZS, v SARu a zdravotnictví? Pokud u pana velitele, pak je mi zcela jasné odkud vítr vane.  

 Děkuji za pozornost. Bývalý člen roje SAR. Jiří Kohout.

 

Komentáře k tomuto článku je možno psát ve fóru webu.