Vojenská hudba Hradec Králové a její neslavný konec.

 

Vojenská hudba Hradec Králové a její neslavný konec


Úvodem bych rád připomenul, že vojenské hudby mají v Českých zemích zhruba 200 let starou tradici a velice důležitý fakt je skutečnost, že právě Češi zakládali orchestry např. v Rusku, Bulharsku, Rumunsku, či v Mexiku. Rakousko-uherská monarchie měla cca 120 vojenských hudeb, které byly mezi obyvatelstvem velice oblíbeny a za zmínku stojí fakt, že v celé monarchii tvořili 70% obsazení vojenských orchestrů právě Čeští hudebníci a dirigenti.

Vojenská hudba Hradec Králové vznikla v roce 1949 jako hudba československého letectva v Praze, následně přešla do posádky Milovice – Mladá a v roce 1951 do Hradce Králové. Nejproduktivnější období orchestru je v letech 1967 – 1987 pod vedením pplk. Josefa Maršíka , kdy byla hudba opravdu vyhlášená.

 Po sametové revoluci však dochází k poklesu popularity a orchestr je v ústraní. K dalšímu vzestupu dochází v letech 2002 – 2006, kdy management orchestru oslovuje široké vrstvy publika a tehdy Posádková hudba Hradec Králové zažívá svůj opětovný zlatý věk. Přispívá k tomu nadstandardní spolupráce s magistrátem v Hradci Králové, s diecézí Královéhradeckého kraje, s Českým rozhlasem Hradec Králové, s Filharmonií Hradec Králové a Univerzitou Hradec Králové. Na svých koncertech spolupracuje s Karlem Hálou, Janem Ježkem, Karlem Hegnerem, Dominikou Devaux (Dánsko), Antonio Carangelo (Itálie) apod. Navštěvuje mnoho festivalů v SRN, obrovský úspěch sklízí v Bulharské Montaně v roce 2006 a má nabídky na festivaly do Itálie a Belgie. V těchto letech natáčí 4 CD, z toho dvě ve velkém obsazení, jedno vytváří malý taneční orchestr Pohoda a na jednom spolupracují členové hudby se symfonickým orchestrem Univerzity Hradec Králové Primavera.

V roce 2007 přichází tragická zpráva, že hudba bude v rámci reorganizace zrušena k 30. 9. 2008. Nepomohly ani argumenty velitelství ze Staré Boleslavi, že právě vojenská hudba Hradec Králové má své opodstatnění v rámci rozmístění vojsk. Vzhledem k tomu, že se jedná o nejmladší kolektiv z vojenských hudeb, je to opravdu tragedie, protože mnoho mladých a velice schopných hudebníků přijde o práci.

 Podnikají se různé akce na záchranu. Píše se petice do parlamentu ČR, oslovují se politici a vysocí funkcionáři. V červnu 2008 přichází zpráva, že hudba bude zachráněna a v novinách vychází článek, že bude zrušen vojenský umělecký soubor Ondráš, který podle redaktora, hrál pouze na večírcích generálů a obveseloval špičky armády. Je vydán rozkaz k obnovení Vojenské hudby Hradec Králové a k 30.4. 2009 má být zrušen Ondráš. Toto datum se později posunulo na 30. 6. 2009.

Mezitím dochází ke změně podřízenosti Vojenské hudby Hradec Králové, která byla do konce roku v podřízenosti Velitelství sil podpory a výcviku ve Staré Boleslavi, a přechází pod Posádkové velitelství Praha. Zrušení Ondráše je definitivně zastaveno příchodem nového ministra obrany. Zde začíná velice smutná kapitola orchestru a zároveň se schyluje k jeho rychlému konci.

V červenci 2009 je oznámeno velitelům hudeb na poradě v Praze, že se ruší hudby v Hradci Králové a v Táboře, aniž by se k tomu mohl kdokoliv odborně vyjádřit, natož předložit podklady k rozhodnutí, která hudba by měla zůstat. Hradec Králové byl prý první na ráně a domnívám se, že zde hraje roli ješitnost lidí, jejichž rozhodnutí bylo v minulém roce změněno. Nejsmutnější je skutečnost, že od okamžiku, kdy nám velitel oznámil, že jsme zrušeni, nastala jedna studená sprcha za druhou.

V první fázi chtěl přijet velitel oznámit orchestru, že je zrušen, ale byl jaksi na dovolené, tak poslal svého zástupce, který však musel na poradu NGŠ. Nešlo to zřejmě odložit o den, či týden, tak poslal za sebe majora I.P., který před orchestrem začal mluvit dosti nesouvisle, československy a jediné, co si každý pamatuje, tak je věc, že pan major to má za dva roky do důchodu a snad doslouží ve zdraví. Je to nechutné, když někdo vypráví takové bláboly lidem, kteří budou mít za pár měsíců existenční problémy.

Z každého kontaktu s velitelstvím se přesvědčuji, že nikomu nejde o ty mladé lidi, ale o svůj prospěch a o to, aby velitelství nemělo problémy s rušením podřízeného útvaru, proto vyvolává nervozitu, neustále je nám vyhrožováno, co se stane, když nestihneme rušit útvar. Mě jako veliteli je neustále připomínána moje zodpovědnost, ale za vším vidím hlavní smysl tohoto počínání a to je: „Hlavně makejte, ať to po vás nemusíme, jako nástupnická organizace, dodělávat“.

Vrcholem všeho je, že už se u nás nevelí ústně, ani písemně, ale hlavní inspektor vojenských hudeb přišel na způsob předávání rozkazů přímo z porad a to je forma sms. Děkuji, ale o této formě Zákl 1 nehovoří, nebo je to písemná forma?

V rámci jedné sms jsem dostal úkol, abych vybral čtyři lidi, které navrhuji na medaili NGŠ, jako poděkování za práci. Nejprve jsem myslel, že je to žert, ale nebyl. Odepsal jsem něco v tom smyslu, že si dělají z lidí legraci a že by se měli všichni stydět. Je to něco jako „my tě vyhodíme, ale hubu ti zavřeme medailí“.  Je to nechutná fraška, která hraničí s lidskou slušností. Tímto se omlouvám svým lidem (kteří by si medaili za normálních okolností zasloužili téměř všichni), že jsem nenavrhl nikoho, protože se stále řadím mezi slušné lidi a chci se jim zítra podívat do očí. Samozřejmě, že já jsem odmítl svoji medaili, kterou jsem měl údajně obdržet od ministra obrany, nezasloužím si ji[1], to by mne armáda nevyhazovala. Major K. M. nám to vysvětlil tak, že jsou mezi námi lidé, kteří neuznávají medaile, ale peníze, což je proti morálce, neboť jsem poznamenal, že měli dát lidem spíš nějakou tu korunu. Myslím si, že o morálce bychom si mohli chvíli vyprávět. Někteří důstojníci z Posádkového velitelství Praha se podivovali, proč jsem učinil tento krok, ale oni na to třeba jednou přijdou. 

Když jsem měl podepsat své rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru, tak jsem byl vyzván pplk. P. K. , abych přijel druhý den do Prahy, protože mi jej smí předat pouze velitel a ten měl toho času odjet na dovolenou. Tak jsem jel rychle do Prahy a tam mi bylo řečeno, že velitel se musel vzdálit a podepíše to se mnou jeho zástupce, takže ať se na mě pan pplk. P. K. nezlobí, ale zařadil jsem si jej mezi lidi, kteří nemluví pravdu a jde mu pouze o dosažení svého cíle za jakoukoliv cenu. 

Při předávání Rozhodnutí o propuštění mým lidem mělo celé velitelství starost, abychom stihli termín a dost horlivě mi to dávali najevo. Za celou svoji kariéru jsem neslyšel tolikrát, jakou mám odpovědnost jako velitel a že to musím stihnout, jinak mi to bude připsáno jako škoda na penězích a že budu popotahován i po propuštění. Předání se zdařilo, jen jeden příslušník nepodepsal, protože omarodil. Byl jsem upozorněn, že to dostanu jako škodu na penězích, což je nesmysl, ale zřejmě to patří k metodám Posádkového velitelství Praha. Je to hnusné, kolik výhrůžek a urážek jsem musel vyslechnout. Došlo to až tak daleko, že mi bylo vyhrožováno sáhnutím na plat, pokud moji lidé nebudou „držet hubu a krok“.  On se totiž každý diví tomu, že se hudebníci zlobí, když je bezdůvodně někdo vyhazuje z práce.

 Dokud jsme spadali pod Velitelství sil podpory a výcviku ve Staré Boleslavi, tak nebyl jediný problém a všechno fungovalo, v letošním roce jsme se pouze dozvěděli, jak by to fungovat nemělo, protože většina lidí, kteří jednají s naší hudbou za Posádkové velitelství Praha by nám chtěla velet, ale jakmile jde o zodpovědnost, tak všichni dělají, že oni tam zrovna nejsou. Velice zajímavé jsou i telefonní rozhovory, kdy pplk. P. H. oslovuje velitele podřízeného útvaru slovy „kde se flákáte?“, což je opravdu srdečný pozdrav na úvod telefonického rozhovoru. Ten samý důstojník mi dal velice vyčerpávající odpověď, když jsem požadoval náhradní autobus za náš porouchaný. Dozvěděl jsem se, že kdyby nás zrušili v minulém roce, tak bychom neměli takové starosti. Jak krásné…

  Na druhou stranu bych rád podotknul, že i na Posádkovém velitelství Praha jsou fajn lidé, kteří s námi vždy jednali slušně a zaslouží si můj dík. Nebudu je jmenovat, protože by nevydrželi s  bodaři[2] , ale je jich poměrně dost a přeji všem, aby vydrželi a zachovali si svoji lidskost v tomto obtížném prostředí.

Nejsmutnější zjištění je to, že o naše koncerty a vystoupení mají zájem v civilním světě, ale armádu vůbec nezajímají. Na náš závěrečný koncert, který se konal 4. září 2009 přijel pouze jeden důstojník, kterého si nesmírně vážím, protože přijel o své vlastní vůli. Naši nadřízení měli bohužel v pátek večer důležitější činnost a i pan Hlavní inspektor vojenských hudeb dal přednost speciální tělovýchově (rafty), než aby přijel vzdát hold jedné z hudeb, která psala jednu z nejdelších kapitol vojenské hudební služby.

Je smutné si uvědomit, že v čele hudební služby stojí člověk, který za celé své funkční období nepřišel jedenkrát provést odbornou kontrolu umělecké úrovně orchestru tím, aby se před něj jako inspektor a dirigent postavil a oddirigoval alespoň jednu skladbu. Pravda, vystudované dirigování nedělá dirigenta. My kapelníci vojenských hudeb víme, kde je problém, ale v minulosti jsme si slíbili, že o odborné stránce pana inspektora budeme radši mlčet. Tak už mlčím.

Službu u vojenské hudby AČR jsem miloval a byla to moje životní filozofie. Vždy jsem byl hrdý na svoji práci, vždyť jsem si splnil svůj klukovský sen. Doma mi vždy radili, abych se co nejvíce učil, že budu mít život jednodušší, tak jsem studoval, abych dosáhl co nejvyššího vzdělání. Studenou sprchou pro mě byl fakt, že jako jediný vojenský kapelník v AČR s vysokoškolským vzděláním, studující doktorandské studium na Univerzitě Karlově v Praze, budu propuštěn. Když jsem zjistil, že armáda tuto personální otázku neřeší, dospěl jsem k názoru, že tu už nemám co pohledávat, protože si přijdu jako v dobách minulých, kdy byla dána příležitost nevzdělaným, leč politicky loajálním lidem. Bohužel, mě nebyla loajalita nic platná i jako vzdělanému a proto vůbec nelituji, že odcházím z této bezkoncepční a rozpadající se organizace, která si říká armáda. Je smutné, že na počátku své kariéry jsem si vážil svých nadřízených a na sklonku to říci nemohu, ale doba se změnila zhruba o dvacet let. Otázkou však zůstává, jestli vpřed, či naopak.

Přeji všem lidem, kteří to s armádou myslí dobře, aby jejich cesta byla rovná a nemuseli zakopávat o lidskou hamižnost, lhostejnost a přízemnost. Aby morální kodex vojáka neměl  své pevné místo pouze na papíru, ale v srdci každého příslušníka AČR.

 

                                                           Major Mgr. Jiří LEXA dipl. um., DiS

                                                              Velitel hudby – hlavní dirigent

                                                             Vojenské hudby Hradec Králové


[1] Myslím, že po zveřejnění tohoto článku bych ji musel brzy vrátit.

[2] Bodaři – můj vymyšlený výraz pro mnoho lidí z Posádkového velitelství Praha, kteří sbírají body u velitele tím, že donáší, žalují, provozují rektální alpinimus  a není jim cizí žádná metoda, když se chtějí vetřít do přízně velitele.

 

V příloze tohoto článku najdete fotografii dětí příslušníků Vojenské hudby Hradec Králové.

 Podrobněji se mohou čteřnáři seznámit s Vojenskou hudbou Hradec Králové na jejich webových stránkách  http://poshudba.sweb.cz/

 

 Komentáře k tomuto článku můžete psát ve fóru webu.